1 Jednoho dne, když Ježíš mluvil k lidem shromážděným v chrámu a ukazoval jim, jak se k nim Bůh přiblížil, přišli za ním velekněží, učitelé zákona a židovští představitelé s otázkou: 2 „Kdo tě pověřil, od koho máš takovou pravomoc?“ 3 Řekl jim: „Než odpovím, chci slyšet od vás: 4 Kdo pověřil Jana Křtitele jeho posláním? Bůh nebo lidé?“ 5 Tou otázkou je zaskočil a oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li Bůh, pak se nás zeptá, proč jsme mu tedy neuvěřili, 6 a řekneme-li, že lidé, mohl by nás lid kamenovat, protože oni věří, že Jan Křtitel byl prorok.“ 7 Nakonec odpověděli: „Nevíme, kdo poslal Jana.“ 8 Nato Ježíš řekl: „Pak nemá význam, abych vám pověděl, kdo pověřil mne.“

9 Pak se obrátil k okolostojícím a vyprávěl jim obrazný příběh: „Jeden člověk založil vinici. Pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval. 10 Když přišla doba sklizně, poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali podíl z úrody. Ti však posla zmrskali a vyhnali s prázdnou. 11 Majitel vinice tam poslal jiného sluhu, ale i toho zbili, vysmáli se mu a nic mu nedali. 12 Ještě třetího sluhu tam pán poslal. Toho dokonce zranili a vyhnali. 13 Majitel vinice si řekl: ‚Co mám dělat? Zkusím to ještě s nimi. Pošlu tam svého syna, před ním budou mít respekt.‘ 14 Ale když vinaři uviděli majitelova syna, dohodli se mezi sebou: ‚To je dědic, zabijeme ho, a vinice bude naše.‘ 15 A tak se stalo. Vyvlekli ho ven z vinice a zabili ho. 16 Co myslíte, že udělá majitel s těmi proradnými nájemci? Přijde, podle zásluhy je ztrestá a vinici svěří jiným.“ Posluchači pochopili, kam tím Ježíš míří, a namítali: „Co si to o nás myslíš? Tak hluboko jsme neklesli.“ 17 Ježíš se na ně podíval a řekl: „Přemýšlejte o tom, co znamenají slova napsaná v Bibli: ‚Kámen, který stavitelé odhodili jako nepotřebný, se ukázal jako nejdůležitější – svorník stavby.‘ 18 Každý, kdo ten kámen přehlíží, o něj dříve nebo později klopýtne a potluče se. Kdo ho dává jinam, než kámen skutečně patří, vystavuje se nebezpečí, že se mu celá stavba zřítí a ten kámen ho rozdrtí.“ 19 Velekněží a učitelé zákona mu v té chvíli v duchu podepisovali rozsudek smrti, ale nic nepodnikli, protože se báli lidu. Dobře totiž pochopili, že to podobenství platilo jim.

20 Hledali tedy vhodnou příležitost a poslali za ním své lidi. Měli předstírat upřímný zájem o jeho kázání a vyprovokovat ho k nějakému výroku, pro který by mohl být obžalován před římskou správou. 21 Zeptali se ho tedy: „Mistře, my víme, že tvoje učení je správné, neděláš mezi lidmi rozdíl a hlásáš Boží pravdu, padni komu padni. 22 Řekni nám, máme platit daně římskému císaři, nebo nemáme?“ 23 On však prohlédl jejich lest a vyzval je: 24 „Podejte mi peníz! Čí obraz a jméno jsou na něm vyraženy?“ Odpověděli: „Císaře.“ 25 On jim na to řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“ 26 A tak se jim nepodařilo Ježíše nachytat a zmlkli, překvapeni jeho odpovědí.

27 Pak přišli k Ježíšovi saducejové. Ti chtěli být moderní, a tak popírali i vzkříšení z mrtvých a věčný život. Předložili mu vymyšlený problém: 28 „Mistře, Mojžíš napsal ve svém zákoně: Zemře-li ženatý muž bezdětný, jeho bratr je povinen oženit se s vdovou. 29 Představ si rodinu, kde bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil a zemřel, aniž by zanechal potomka. 30-31 S vdovou se oženil druhý bratr, ale také zemřel bez dětí. Tak tomu bylo i s třetím a dalšími, až se s tou ženou oženilo postupně všech sedm a všichni zůstali bezdětní. 32 Nakonec zemřela i ona. 33 Komu bude při vzkříšení náležet, když měla sedm manželů?“ 34-36 Ježíš odpověděl: „Manželství a rodina jsou záležitostí pozemského života. Avšak pro ty, které Bůh vzkřísí a přijme do věčného života, ztratí manželství svůj pozemský smysl. Budou všichni tvořit Boží rodinu, podobně jako jeho andělé. 37 A že bude vzkříšení z mrtvých, to poznal již Mojžíš, na kterého se tak rádi odvoláváte. Když k němu Bůh mluvil z hořícího keře, představil se mu jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ti přece dávno před tím zemřeli. 38 A tak Bůh není Bohem mrtvých, ale živých; on nabízí život všem, kdo mu uvěří.“ 39 Několik učitelů zákona řeklo: „Mistře, to jsi jim dobře odpověděl.“ 40 Pak se už nikdo neodvážil na něco se ho zeptat.

41 Položil jim tedy otázku: „Jak to, že někteří z vás nazýváte Mesiáše synem Davidovým? 42 Vždyť sám David o něm píše v knize Žalmů:

45 Učedníkům pak řekl přede všemi lidmi: 46-47 „Varujte se takových znalců zákona, kteří se rádi ukazují v honosných talárech a čekají, že je lidé budou na ulici uctivě zdravit. Při bohoslužbách sedají v předních řadách a vyhrazují si čestná místa na hostinách. Dlouze se modlí, aby udělali dobrý dojem. Ve skutečnosti jsou to pokrytci, kteří se nestydí vyjídat domácnosti vdov. Ti budou jednou zvlášť přísně potrestáni.“