1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: 2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, 3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, 4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, 5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, 6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, 7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. 8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. 9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. 10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. 11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, 12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. 13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. 14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. 15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. 16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. 17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. 18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. 19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. 20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. 21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. 22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. 23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. 24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. 25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.