1 Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův. 2 Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé. 3 Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě. 4 Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste. 5 Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah. 6 Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. 7 Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se. 8 V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest. 9 Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah. 10 Jistě žeť jsou marnost synové lidští, a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost. 11 Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce. 12 Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc, 13 A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho.