Jób.
4.
Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: 
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti? 
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval. 
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval. 
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi. 
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým? 
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou? 
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali. 
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají. 
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. 
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají. 
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho. 
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi, 
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé. 
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém. 
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas: 
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil? 
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku. 
Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol. 
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou. 
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.