Jób.
10.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. 
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? 
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? 
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? 
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, 
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? 
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. 
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. 
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. 
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? 
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. 
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. 
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. 
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. 
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, 
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. 
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. 
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, 
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. 
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, 
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, 
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.