Jób.
16.
A odpovídaje Job, řekl: 
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé. 
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš? 
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou? 
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest. 
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne. 
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého. 
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje. 
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne. 
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše. 
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne. 
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. 
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou. 
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný. 
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou. 
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest. 
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest. 
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé. 
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech. 
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé. 
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým. 
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.