Jób.
28.
Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění. 
Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď. 
Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti. 
Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází. 
Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni. 
V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý, 
K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka, 
Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev. 
K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory. 
Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho. 
Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší. 
Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti? 
Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých. 
Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne. 
Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její. 
Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir. 
Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata. 
Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty. 
Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti. 
Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti? 
Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest. 
Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní. 
Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její. 
Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí, 
Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje. 
On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů. 
Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji. 
Èlověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.