Jób.
39.
Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis? 
Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich? 
Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají? 
Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim? 
Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? 
Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou. 
Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá. 
To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá. 
Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval? 
Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou? 
Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci? 
Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí? 
Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu? 
A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí, 
Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla? 
Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti. 
Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti. 
Èasem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho. 
Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním? 
Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest. 
Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji. 
Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče, 
Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí. 
S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby. 
Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování. 
Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne? 
Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí? 
Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě, 
Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje. 
Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. 
A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: 
Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. 
Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: 
Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. 
Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.