Žalmy.
74.
Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé? 
Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš. 
Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni! 
Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých. 
Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho. 
A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají. 
Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého. 
Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi. 
Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane. 
I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému? 
Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš? 
Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země. 
Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách. 
Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti. 
Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké. 
Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil. 
Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval. 
Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal. 
Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky. 
Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti. 
Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé. 
Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den. 
Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.