Žalmy.
77.
Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. 
Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně. 
V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má. 
Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah. 
Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl. 
I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní. 
Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě: 
Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? 
Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení? 
Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah. 
I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího. 
Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna. 
A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti. 
Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh? 
Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou. 
Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah. 
Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny. 
Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo. 
Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země. 
Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti. 
Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.