Pláč.
5.
Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše. 
Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům. 
Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy. 
Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází. 
Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti. 
Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem. 
Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme. 
Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich. 
S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti. 
Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu. 
Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí. 
Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti. 
Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají. 
Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých. 
Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše. 
Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili. 
Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše, 
Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní. 
Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu. 
Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy? 
Obrať nás, ó Hospodine, k sobě, a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna. 
Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?