Lukáš.
20.
I stalo se v jeden den, když on učil lid v chrámě a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží a zákoníci s staršími, 
I řekli jemu: Pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo tobě tuto moc dal? 
I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás o jedné věci a odpověztež mi: 
Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí? 
Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť nám: Pročež jste tedy neuvěřili jemu? 
Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; neb oni cele tak drží, že Jan jest prorok. 
I odpověděli: Že nevědí, odkud jest byl. 
I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím. 
I počal lidu praviti podobenství toto: Èlověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšed podál byl tam za mnohé časy. 
A v čas slušný poslal k vinařům služebníka, aby z ovoce vinice dali jemu. Vinaři pak zmrskavše jej, pustili ho prázdného. 
A on poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného. 
I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven. 
Tedy řekl Pán vinice: Co učiním? Pošli svého milého Syna. Snad když toho uzří, ostýchati se budou. 
Uzřevše pak vinaři, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; pojďte, zabijme jej, aby naše bylo dědictví. 
A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali ho. Což tedy učiní jim Pán vinice? 
Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to. 
A on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelní. 
Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej. 
I hledali přední kněží a zákoníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to. 
Tedy ukládajíce o něm, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu. 
I otázali se ho oni, řkouce: Mistře víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš. 
Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic? 
Ale Ježíš rozuměje chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte? 
Ukažte mi peníz. Èí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův. 
On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a což jest Božího, Bohu. 
I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli. 
Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení,) otázali se ho, 
Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému. 
I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí. 
I pojal ji druhý, a umřel i ten bez dětí. 
A třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše semene, zemřeli. 
Nejposléze po všech umřela i žena. 
Protož při vzkříšení kterého z nich bude manželka, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku? 
A odpovídaje, řekl jim Ježíš: Synové tohoto světa žení se a vdávají. 
Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti budou ani vdávati. 
Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení. 
A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým. 
Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi. 
Tedy odpověděvše někteří z zákoníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl. 
I neodvážili se jeho na nic více tázati. 
On pak řekl jim: Kterak někteří praví Krista býti synem Davidovým? 
A sám David praví v knihách Žalmových: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, 
Ažť i položím nepřátely tvé v podnož noh tvých. 
Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest? 
I řekl učedlníkům svým přede vším lidem: 
Varujte se od zákoníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách a první místo na večeřích, 
Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.