Matouš.
15.
Farizejové a učitelé zákona z Jeruzaléma přišli za Ježíšem s otázkou: 
„Proč tvoji žáci nedodržují staré židovské tradice? Vždyť ignorují i obřadní mytí rukou před jídlem!“ 
Ježíš jim na to odpověděl: „Proč vy pro své tradice porušujete Boží přikázání? 
Například – Boží příkaz zní: ‚Cti otce i matku; a kdo potupí otce nebo matku, ať zemře.‘ 
Ale vy říkáte: ‚Jestliže odkážeš svůj majetek druhému, nesmíš už z něho podporovat své rodiče, i když mají nedostatek.‘ Tak jste svými ustanoveními zrušili přímý Boží příkaz. 
Chytráci! I na vás se vztahují slova proroka Izajáše: 
‚Tento lid říká, že mne ctí, ale jejich srdce je ode mne daleko. 
Jejich uctívání je bezcenné, protože vyučují svým vlastním zákonům místo Božím.‘ “ 
Pak kolem sebe shromáždil lid a řekl: „Poslouchejte, co vám říkám, a snažte se porozumět: 
Vaše nitro nešpiní to, co vchází do úst, ale co z nich vychází.“ 
Učedníci mu pak řekli: „Víš, že se farizejové urazili, když tě slyšeli?“ 
On odpověděl: „S příkazy je to jako s rostlinami. Co nezasel můj Otec, je plevel a podle toho s tím bude naloženo. 
Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Když slepý povede slepého, oba spadnou do jámy.“ 
Petr se Ježíše zeptal: „Jak’s to myslel s tím, co nás špiní?“ 
Ježíš se podivil: „Ani vy tomu nerozumíte? 
Nechápete, že všechno, co jíme, prochází vnitřnostmi a vychází z těla? 
Ale zlá slova vznikají ve zlém srdci, a tak špiní člověka. 
Ze srdce vycházejí špatné myšlenky na vraždu, nevěru, necudnost, krádež, lež a pomluvy. 
To jsou věci, které člověka zbavují vnitřní čistoty. Ale jíst nemytýma rukama, to člověka nepošpiní.“ 
Ježíš odešel do týrského a sidónského kraje. 
Jedna obyvatelka těchto pohanských končin za ním přišla a prosila: „Slituj se nade mnou, Pane, ty očekávaný Králi! Moje dcera je posedlá démonem a velmi trpí!“ 
Ale on na to nic neříkal. Jeho učedníci na něho naléhali: „Udělej s ní něco, vždyť za námi stále volá!“ 
Tu se obrátil k té ženě a řekl jí: „Byl jsem poslán pomoci židům a ne pohanům.“ 
Ale ona přišla až k němu, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ 
„Není správné brát chléb dětem a házet ho štěňatům!“ řekl. 
Ona odpověděla: „Máš pravdu, ale štěňata dostávají zbytky ze stolů svých pánů.“ 
„Ženo,“ řekl jí Ježíš, „máš velikou víru, tvoje přání je splněno!“ A od té chvíle byla její dcera zdravá. 
Pak se Ježíš vrátil a vystoupil na pahorek u jezera. 
Spousta lidí se k němu začala scházet a měli s sebou chromé, zmrzačené, slepé, němé a jinak postižené. Pokládali je před něj a on je uzdravoval. 
Jaký div! Němí mluví, chromí chodí, zmrzačení jsou zdrávi a slepí vidí. Okolostojící nad tím žasli a vzdávali díky Bohu. 
Ježíš zavolal svoje učedníky a řekl jim: „Je mi těch lidí líto, vždyť tu jsou se mnou tři dny a nemají už nic k jídlu. Nechci je nechat odejít hladové, vždyť by ani nedošli domů!“ 
Učedníci odpověděli: „Kde v takové pustině vezmeme chléb pro tolik lidí?“ 
„Kolik jídla máte s sebou?“ zeptal se Ježíš. „Sedm chlebů a několik ryb,“ odpověděli učedníci. 
Ježíš rozkázal, aby se shromáždění lidé usadili. 
Vzal těch sedm chlebů a ryby, poděkoval za ně Bohu; pak je lámal a dával učedníkům a ti je rozdávali shromážděným. 
Najedlo se tam dosyta čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí – a ještě sebrali sedm košíků zbytků. 
Pak se Ježíš s nimi rozloučil, vstoupil do člunu a přeplul do Magdalské krajiny.