Lukáš.
18.
Ježíš ještě připojil podobenství o tom, jak je zapotřebí vytrvale se modlit: 
„V jednom městě žil soudce, který na Boha nedal a na lidi se neohlížel. 
Byla tam také jedna vdova a ta za ním neustále chodila, aby jí dopomohl v právu proti člověku, který jí ublížil. 
Soudce ji dlouho odbýval, ale nakonec si řekl: ‚Je mi sice jedno, co si Bůh nebo lidé o té věci myslí, 
ale když je tak neodbytná, vyhovím jí. Jinak bude stále za mnou chodit, až mne umoří.‘ 
Vidíte, neodbytné prosebnici nakonec vyhoví i tak špatný soudce. 
Jak by Bůh nepřišel na pomoc těm, kteří k němu volají dnem i nocí. 
I když jim okamžitě nevyhoví, přesto jim trpělivě naslouchá a nakonec pomůže v pravý čas. Ale až znovu přijdu, naleznu lidi s tak vytrvalou vírou?“ 
Těm, kteří si myslí, že jsou bez chyby, a dívají se na druhé spatra, vyprávěl Ježíš toto podobenství: 
„Dva muži přišli do chrámu, aby se pomodlili; jeden farizej a druhý publikán. 
Farizej si stoupl dopředu a modlil se: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem tak chamtivý, nečestný nebo rozbíječ rodiny jako ostatní lidé, třeba jako tady ten výběrčí daní. 
Dvakrát týdně se postím a dávám ti desetinu ze všech svých příjmů.‘ 
Ten výběrčí stál úplně vzadu, hlavu měl skloněnou, ani se neodvážil pohlédnout vzhůru. Na znamení lítosti se bil do prsou a modlil se: ‚Bože, slituj se nade mnou, jsem velký hříšník.‘ “ 
Ježíš uzavřel: „Publikán nebyl v chrámu nadarmo; Bůh ho vzal na milost, ale toho farizeje si ani nevšiml. Každý, kdo vynáší sám sebe, bude pokořen, a kdo se před Bohem koří, bude povýšen.“ 
Lidé přinášeli k Ježíšovi i malé děti, aby jim žehnal. Když to učedníci viděli, odháněli je. 
Ježíš však zavolal rodiče s dětmi k sobě a řekl: „Nebraňte dětem v přístupu ke mně, neodhánějte je. Boží království je právě pro takové, jako jsou ony; 
kdo neuvěří tak prostě jako dítě, nevejde do něho.“ 
Jeden vznešený muž se Ježíše zeptal: „Svatý učiteli, co musím dělat, abych získal věčný život?“ 
Ježíš mu řekl: „Co tě vede k tomu, že mě nazýváš svatým? Vždyť svatý je pouze Bůh! 
Znáš jeho přikázání: Nezcizoložíš, nezabiješ, nikoho neokradeš, nepomluvíš a nenařkneš nikoho křivě, budeš si vážit svých rodičů.“ 
Muž odpověděl: „Tato přikázání se snažím dodržovat už od svého mládí.“ 
Ježíš mu řekl: „A přece ti ještě něco chybí. Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne.“ 
Jak to muž uslyšel, zesmutněl a odešel, protože byl velice bohatý. 
Když to Ježíš uviděl, řekl: „Jak nesnadno přicházejí lidé k Bohu. 
To spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“ 
Lidé, kteří to slyšeli, se ptali: „Kdo tedy vůbec může být spasen?“ 
On odpověděl: „Na co člověk nestačí, to může učinit Bůh.“ 
Na to řekl Petr: „Ty víš, že jsme pro tebe opustili všechno a šli za tebou.“ 
Ježíš odpověděl: „Žádný, kdo se musel pro Boží království něčeho vzdát – domova, manželky, sourozenců, rodičů nebo dětí, nezůstane bez odměny. 
Již v tomto světě získá mnohem více a v budoucím obdrží život věčný.“ 
Ježíš si vzal stranou svých dvanáct učedníků a řekl jim: „Jdeme teď do Jeruzaléma a tam se vyplní všechno, co napsali starodávní proroci o Synu člověka. 
Budu vydán do rukou pohanů, budou se mi vysmívat, budou mne týrat a plivat na mě. 
Pak mne zbičují a zabijí, ale třetího dne vstanu z mrtvých.“ 
Učedníci to vůbec nechápali a jeho slova jim byla záhadou. 
Když se blížili k Jerichu, seděl u cesty slepec a žebral. 
Slyšel, že kolem proudí davy lidí a ptal se, co to má znamenat. 
Řekli mu, že tudy jde Ježíš z Nazaretu. 
Začal volat: „Ježíši, Davidův potomku, slituj se nade mnou.“ 
Lidé, kteří Ježíše provázeli, slepce okřikovali, ale on volal tím víc: „Králi z Davidova rodu, slituj se nade mnou.“ 
Ježíš se zastavil a zavolal slepce k sobě. 
Když ho k němu přivedli, zeptal se Ježíš: „Co pro tebe mám udělat?“ Slepec odpověděl: „Pane, ať vidím!“ 
Ježíš řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě zachránila.“ 
V tom okamžiku slepec nabyl zrak, děkoval Bohu a šel za Ježíšem. A všichni, kteří toho byli svědky, chválili Boha.