Lukáš.
16.
Svým učedníkům pak řekl: “Byl jeden bohatý člověk, který měl správce; a ten byl před ním obviněn, že mrhá jeho majetkem. 
Zavolal ho tedy a řekl mu: ‘Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství, neboť už nemůžeš být správcem.’ 
Správce si tedy řekl: ‘Co budu dělat, když mi můj pán bere správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím. 
Vím, co udělám - aby mě lidé, až budu zbaven správcovství, přijali do svých domů!’ 
Zavolal tedy každého jednotlivého dlužníka svého pána a prvnímu řekl: ‘Kolik dlužíš mému pánu?’ 
A on řekl: ‘Sto sudů oleje.’ Řekl mu tedy: ‘Vezmi svůj úpis, rychle si sedni a napiš padesát.’ 
Potom řekl druhému: ‘A kolik dlužíš ty?’ A on řekl: ‘Sto měr pšenice.’ Řekl mu tedy: ‘Vezmi svůj úpis a napiš osmdesát.’ 
A ten pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal rozumně. Synové tohoto světa jsou totiž ve svém pokolení rozumnější než synové světla. 
A já vám říkám: Udělejte si přátele nepravým mamonem, aby vás, až skonáte, přijali do věčných příbytků. 
Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém. 
Když jste tedy nebyli věrní v nepoctivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? 
A když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše? 
Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se toho jednoho bude držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.” 
Ale to všechno slyšeli i farizeové, kteří byli milovníci peněz, a vysmívali se mu. 
Řekl jim tedy: “Vy ze sebe před lidmi děláte spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je u lidí vznešené, je v Božích očích ohavnost. 
Zákon a Proroci až do Jana; od té doby se káže Boží království a každý se do něj násilně tlačí. 
Snadněji však pomine nebe i země, než aby padla jediná čárka ze Zákona. 
Každý, kdo propustí svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere tu, kterou muž propustil, cizoloží.” 
“Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne se skvěle veselil. 
A byl jeden žebrák, jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů 
a toužil být nasycen drobty, které padaly ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. 
Stalo se pak, že ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. A boháč zemřel také a byl pohřben. 
Potom v pekle pozvedl své oči, když byl v mukách, a spatřil zdálky Abrahama a Lazara v jeho náručí. 
Tehdy ten boháč zvolal: ‘Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať smočí konec svého prstu ve vodě a ochladí můj jazyk, protože trpím v tomto plameni!’ 
Abraham však řekl: ‘Synu, vzpomeň si, že ty sis ve svém životě vzal své dobré a podobně Lazar zlé. On je tedy teď potěšován, ale ty jsi trápen. 
A kromě toho všeho je mezi námi a vámi ustanovena veliká propast, aby ti, kdo chtějí překročit odsud k vám nebo se dostat odtamtud k nám, nemohli.’ 
A on řekl: ‘Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu mého otce, 
neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!’ 
Abraham mu řekl: ‘Mají Mojžíše a Proroky. Ať poslechnou je.’ 
A on řekl: ‘Ne, otče Abrahame; ale kdyby k nim šel někdo z mrtvých, budou činit pokání.’ 
On mu ale řekl: ‘Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.’”