1.list Korintským.
14.
Následujte lásku, mějte horlivou touhu po duchovních darech, nejvíce však, abyste prorokovali. 
Neboť ten, kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu (nikdo mu totiž nerozumí) a duchem mluví tajemství. 
Avšak ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení. 
Ten, kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, avšak ten, kdo prorokuje, buduje církev. 
Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste prorokovali. Ten, kdo prorokuje, je totiž větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by také vykládal, aby se budovala církev. 
Nyní však, bratři, kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, čím vám prospěji, pokud k vám nepromluvím ve zjevení, v poznání, v proroctví nebo v učení? 
Podobně i neživé věci vydávající zvuk, jako flétna nebo harfa: kdyby nevydávaly rozdílné zvuky, jak by se poznalo, co se píská nebo hraje? 
A kdyby polnice vydala nejistý zvuk, kdo se bude chystat do boje? 
A tak je to i s vámi: pokud jazykem nepronesete srozumitelné slovo, jak se pozná, co se mluví? Vždyť budete mluvit do větru! 
Přijde-li na to, na světě je tolik druhů řečí a žádná není beze smyslu! 
Jestliže tedy nebudu znát smysl té řeči, budu tomu, kdo mluví, cizincem a ten, kdo mluví, bude cizincem pro mě. 
A tak i vy, poněvadž jste horliví milovníci duchovních darů, snažte se v tom rozhojňovat pro vybudování církve. 
Proto ať se ten, kdo mluví jazykem, modlí, aby mohl vykládat. 
Modlím-li se totiž jazykem, modlí se můj duch, ale má mysl je bez užitku. 
Co tedy? Budu se modlit duchem, budu se však modlit také myslí. Budu zpívat duchem, budu však zpívat také myslí. 
Kdybys totiž dobrořečil jen v duchu, jak ten, kdo zaujímá místo prostého člověka, řekne “Amen” ke tvému díkůčinění, když neví, co říkáš? 
Ty totiž jistě vzdáváš díky správně, ale jiný se tím nebuduje. 
Děkuji svému Bohu, že mluvím jazyky více než vy všichni; 
ve sboru ale raději chci promluvit pět slov svou myslí, abych poučil i druhé, než deset tisíc slov v jazyce. 
Bratři, nebuďte dětmi ohledně myšlení, ale buďte jako nemluvňata ohledně zlého. Ohledně myšlení pak buďte dospělí. 
V Zákoně je napsáno: “Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.” 
Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví však není pro nevěřící, ale pro věřící. 
Kdyby se tedy sešla celá církev najednou a všichni by mluvili jazyky a přišli by tam prostí lidé nebo nevěřící, neřeknou snad, že blázníte? 
Kdyby ale všichni prorokovali a přišel by někdo nevěřící nebo prostý, bude všemi usvědčován a všemi posuzován. 
A tak budou zjevena tajemství jeho srdce; potom padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná, že Bůh je opravdu mezi vámi. 
Co tedy, bratři? Když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení, má výklad. Ať se to všechno děje k budování. 
Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to postupně, a jeden ať vykládá. 
Kdyby tam však nebyl vykladač, ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha. 
Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují. 
A jestliže je něco zjeveno jinému, který tam sedí, ať ten první mlčí. 
Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni. 
Duchové proroků jsou pak poddáni prorokům, 
neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje, jako ve všech sborech svatých. 
Vaše ženy ať při shromážděních mlčí, neboť se jim nedovoluje mluvit, ale mají být poddány, jak říká i Zákon. 
Chtějí-li se něco dozvědět, ať se ptají svých mužů doma. Je přece hanba, aby ženy při shromáždění mluvily. 
Vyšlo snad Boží slovo od vás? Dorazilo snad jenom k vám? 
Domnívá-li se někdo, že je prorok nebo duchovní, ať uznává, že to, co vám píši, jsou Pánova přikázání. 
Jestliže však někdo neví, ať neví. 
A proto, bratři, mějte horlivou touhu prorokovat a nikomu nebraňte mluvit v jazycích. 
Všechno ať se děje slušně a podle řádu.