Židům.
6.
Proto zanechme řeči o Kristových počátečních věcech a směřujme k dokonalosti. Nepokládejme znovu základy pokání z mrtvých skutků a víry v Boha, 
učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. 
(A to uděláme, jestliže Bůh dovolí.) 
Neboť pro ty, kdo byli jednou osvíceni, okusili ten nebeský dar, stali se účastníky Ducha Svatého 
a okusili dobré Boží slovo i zázraky budoucího věku, 
je nemožné, aby když odpadnou, byli znovu obnoveni k pokání, poněvadž by pro sebe znovu křižovali Božího Syna a vystavovali ho potupě. 
Vždyť země, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí rostlinu užitečnou pro ty, kdo ji obdělávají, dochází požehnání od Boha; 
ale ta, která vydává trní a bodláčí, je zavržená a blízká prokletí a její konec je spálení. 
Ohledně vás, milovaní, však máme jistotu o lepších věcech, totiž o těch, jež náležejí ke spasení, přestože takto mluvíme. 
Vždyť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše dílo a na pracovitou lásku, kterou jste prokazovali vůči jeho jménu tím, že jste sloužili a dosud sloužíte svatým. 
Toužíme pak, aby každý z vás až do konce projevoval tutéž píli vzhledem k plné jistotě naděje, 
abyste nebyli líní, ale následovali příklad těch, kdo se skrze víru a trpělivost stali dědici zaslíbení. 
Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě: 
“Jistě ti velmi požehnám a velice tě rozmnožím.” 
A tak, protože byl trpělivý, dosáhl zaslíbení. 
Lidé přece přísahají při někom větším a přísaha je pro ně potvrzením, které končí každý spor. 
Bůh tedy chtěl dědicům zaslíbení ukázat nezvratnost své vůle ještě přesvědčivěji, a tak je potvrdil přísahou, 
abychom díky těm dvěma nezvratným věcem (v nichž je nemožné, aby Bůh lhal) měli pevné potěšení my, kdo jsme se utekli k uchopení předkládané naděje. 
Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou a vcházející až dovnitř za oponu, 
kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, jenž se na věky stal nejvyšším knězem podle Melchisedechova řádu.