Židům.
8.
Avšak to hlavní na tom, o čem se tu mluví, je, že máme takového nejvyššího kněze, který se posadil po pravici trůnu Velebnosti v nebesích. 
On je služebníkem svatyně a toho pravého stánku, který postavil Pán a ne člověk. 
Každý nejvyšší kněz je přece ustanoven, aby obětoval dary a oběti, a tak bylo potřeba, aby i tento měl co obětovat. 
Kdyby totiž byl na zemi, nebyl by ani knězem, neboť zde jsou kněží, kteří obětují dary podle Zákona. 
(Ti slouží obrazu a stínu nebeských věcí, jak bylo Mojžíši od Boha sděleno, když měl dokončit stánek. Řekl mu přece: “Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, jenž ti byl ukázán na této hoře.”) 
Nyní pak obdržel o tolik významnější službu, nakolik je také prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. 
Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nehledalo by se místo pro druhou. 
Kárá je přece a říká: “Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraelovým a s domem Judovým novou smlouvu. 
Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Vždyť oni v této mé smlouvě nezůstali a já jsem o ně přestal dbát, praví Pán. 
Toto je tedy smlouva, kterou po těchto dnech uzavřu s domem Izraelovým, praví Pán: Dám své zákony do jejich mysli a napíši je na jejich srdce; a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. 
A nebudou už učit každý svého bližního a každý svého bratra a říkat: ‘Poznej Pána!’, protože mne všichni budou znát - od nejmenšího až po největšího z nich. 
Neboť se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy ani na jejich nezákonné činy si již nikdy nevzpomenu.” 
Když tedy mluví o nové, prohlašuje tu první smlouvu za starou; a to, co stárne a chátrá, je blízké zániku.