Zjevení Janovo.
4.
Potom jsem viděl, a hle, v nebi byly otevřené dveře. A ten první hlas, který jsem slyšel, jak se mnou mluví, zněl jako polnice a říkal: “Vystup sem a ukážu ti, co se musí stát potom.” 
A hned jsem byl ve vytržení Ducha: a hle, v nebi stál trůn a na tom trůnu někdo seděl. 
Ten, který seděl na trůnu, byl na pohled podobný kameni jaspisu a karneolu; a kolem trůnu byla duha, na pohled podobná smaragdu. 
Okolo toho trůnu bylo čtyřiadvacet trůnů a na těch trůnech jsem viděl sedět čtyřiadvacet starců, oblečených do bílých rouch; a na hlavách měli zlaté koruny. 
A z toho trůnu vycházelo blýskání a hromobití a hlasy. A před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, což je sedm duchů Božích. 
Před trůnem bylo také skleněné moře podobné křišťálu a uprostřed trůnu a kolem trůnu čtyři bytosti plné očí zepředu i zezadu. 
A ta první bytost byla podobná lvu, druhá bytost podobná teleti, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala letícímu orlu. 
A ty čtyři bytosti měly každá po šesti křídlech dokola a uvnitř měly plno očí; a bez přestání, dnem i nocí, říkaly: “Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh Všemohoucí, Ten, který byl a který je a který přichází.” 
A kdykoli ty bytosti vzdají slávu, čest a díky Sedícímu na trůnu, Živému na věky věků, 
padne těch čtyřiadvacet starců před obličejem Sedícího na trůnu a klaní se Živému na věky věků a hodí své koruny před trůn se slovy: 
“Jsi hoden, Pane, přijmout slávu a čest i moc; neboť ty jsi stvořil všechny věci a pro tvou vůli jsou a byly stvořeny.”